Kapitola VII - Puma a jarní zahrádka
Pumička má moc ráda jaro. Konečně roztaje sníh, je teplo, přiletí vlaštovky a udělají si hnízdo u chlíva. Kvetou kytičky, cvrlikají ptáčci, sousedova kvočna vyvede kuřátka a na cestičce před barákem si hrají koťátka. Belinka je šťastná. Celý den je venku a rozkošně si hraje. Třeba s koťátky má velmi oblíbenou hru „na rasovou diskriminaci“ – napřed prožene černé, potom černobílé a bílé si nechává na konec. S kuřátky zase hrává „na Krvavou tlamu“. Jakou roli zde hrají kuřátka a kdo je Krvavá tlama je určitě všem jasné. Zvlášť oblíbená hra je lov vlaštovek. Sedává pod oknem chlívka a čeká a čeká… a vzteká se když jí vlaštovka uletí.
Taky kytičky Bibinka miluje. Nějakým zvláštním smyslem vždy najde jedinou sněženku v široširém okolí, na tu si zcela mimoděk sedne a podrbe se pod obojkem. Pokud ji náhodou nerozsedne tak ji zaručeně vyhrabe, protože přímo pod ní cítí zákeřného krtka Kryštofa, kterému vyhlásila válku. Bejbinka taky moc ráda pomáhá při zahradních pracích. Její pomoc spočívá zejména v odnášení a ukrývání zahradního náčiní. Jsem ráda,neboť tím neustále zlepšuje moc psychickou i fyzickou kondici. Napřed totiž musím vyluštit rébus a přijít na to kam tu motyčku dala a následně prolézt džunglí kopřiv a ostružin a z toho nejvzdálenějšího konce zahrady ji vybojovat zpátky. Bela to sleduje nenávistným pohledem a slibuje, že příště ji schová líp. Veškeré jarní práce se u nás odehrávají podle následujícího scénáře:
L – „Neviděli jste někdo to zelené okopávátko?“ Ani děti, ani Tomáš pochopitelně nic neviděli (že mě to vůbec překvapuje).
L – Belo, co víš o mém okopávátku?
B – Jaký okopávátko? Co to je okopávátko? To se jí? Dáš mi?
L – Neštvi mě, beztak jsi ho zase vzala ty!!
B – Všechno pořád hážeš na mě, jsi nespravedlivá a nemám tě ráda, proč si pořád myslíš, že za všechno můžu já!
L – „No prosím, zase je za tou ostružinou, kdo ho tam asi tak dal co? Jsem si ho tam dala sama co?“
B – „Vidíš, že to víš“ :p
L – „Počkej až tě jednou načapám, tě seřežu, že si týden nesedneš“
B – „Nevyhrožuj, na to nemáš“
L – „Jdi vpřed, podej“
B – „Si upadla, ne?“
Bela se otáčí a odchází se mrknout ke kuřátkům.
L – „Ke mně. Vpřed. Podej“
B – „To si jako vážně myslíš, že polezu do toho křoví? Teda s tebou je to ještě vážnější než jsem si myslela“
L – „Neserměaokamžitěpodejtumotyčkunebotěpřetrhnujakohada“
Bela sedí a vyplazuje na mě jazyk. Co si myslí sem vůbec nemůžu napsat, bylo by to před desátou nezveřejnitelné.
Podám si ji sama, co mi zbývá. Pak vytrhám trny uvízlé pod kůží a jdu konečně zasadit ty kedlubny. Belinka je šťastná, že se bude ještě něco dít. Už to skoro vypadalo, že zábava končí.
L – „Na ty sazenice se ani nedívej, jestli do nich šlápneš tak tě na místě zmlátím úplně do mrtva“
B – „Zase kecáš? Tak schválně, o co?“ Raději tu misku zvednu a položím na okno. Bela je naštvaná.
B – „To je podraz tohle, aspoň hraj férově sketo“
L – „Vypadni, jdi si něco dělat“
B – „Vždyť dělám“
L – „Vypadni okamžitě z toho záhonku!!“
B – „Proč jako? Se mi tu dobře sedí“
L – „VYPADNI!!!“
B – „Aby ses nepoto, tak já se šoupnu“
L – „ÚPLNĚ VYPADNI“
B – „S tebou je teda zase zábava dneska, jdu si radši hrát s kuřatama“
L – „Ne, nikam nepůjdeš! Támhle si lehni pod šeřík a kousej si klacek“
B – „Se mi nechce“
L – „No tak si jdi hrabat krtka“
B – „Se mi nechce“
L – „Tak jdi dělat co chceš, hlavně vypadni“
B – „Se mi nechce. Chci být s tebou“
L – „Ježišikriste, nezavazej pořád“
B – „Jsi na mě hnusná a nespravedlivá a mě je to líto, abys věděla, já tě mám ráda a chci ti pomáhat a ty po mě pořád křičíš. Fňuk“
L – „No tak dobře, tak mi teda pomáhej. Chceš rohlík?“
B – „Chci, ale budu si ho jíst tady“
L – „Lehni si s ním támhle k těm kytkám a nerozčiluj mě“
Co myslíte, je moc když chci, aby rozeznala „tamhle k těm kytkám“ a „přímo na ty kytky“? Vzdávám to, dokud s námi o zahrádku pečuje Belinka tak prostě nevypěstujeme nic jiného než kopřivy a bodláky.