Kapitola V - Píše vám Belinka
Tak ta ženská je konečně pryč a nechala zapnutý počítač. Já to věděla, že se jednou dočkám. Už dlouho se snažím zjistit co tady pořád píše. Jenže jsem nevěděla kudy se do té bedny leze. Zkoušela jsem se prokousat, ale nic napsanýho jsem vevnitř nenašla. Akorát samý dráty. Ten dvounožec s fousama pak děsně řval a zavřel mě do klece. Do klece pro štěňata!! Taková OSTUDA. Ale já jsem se mu pomstila. Načůrala jsem mu do papučí a on si myslí, že to byl ten trouba Kuťas.
Včera mi Bonnie poradila, že se do té krabice dostanu když budu mačkat tady ty čudlíky s písmenkama. To štěně je nějaké chytré. Budu si muset dávat bacha, aby mi nepřerostla přes hlavu. Protože nejhezčí, nejlepší a nejchytřejší jsem pochopitelně já. Všichni to samozřejmě vědí, ale neuškodí jim to občas připomenout. Podstatné je, že teď jsem tady a kouknu se jestli mě náhodou nepomlouvá. Jak se to posouvá, aby se to dalo číst? Zkusím to tadyhle zmáčknout…… Do háje….Kde je to drzé štěně? Já to samozřejmě zapnout umím, ale schválně jestli to umí i ona.
No to jsem si mohla myslet, že mě pomlouvá, babizna jedna. Takový lži. No za tohle ji nejmíň třikrát kousnu. Třeba tady, to s tím tunelem. Dyť mi tam vůbec neukázala. Vůbec jsem nevěděla kam mám běžet. Kousnu ji radši čtyřikrát. Jinak je s ní ale docela sranda. Bezmezně mě obdivuje a pořizuje mi pořád nové hračky. Ragbyče, balonky a nové štěňata na hraní. Štěňata jsou fajn, protože se mě bojí. Já je vždycky nenápadně kousnu a oni tak božsky piští….Akorát ten malej skřet, jak oni mu to ti dvounožci říkají….tenhlecten Texík (pch, já mu říkám Skřet a je to mnohem výstižnější). Tak si představte, že tenhlecten Skřet se mě vůbec nebojí. Kousla bych ho pořádně, aby věděl kdo je tady šéf, ale ta ženská ho pořád hlídá. No však moje chvíle přijde. Já bych s klidem kousla i ji, to jako žádnej problém kámo, ale ona by mi pak dala to nejhorší žrádlo. No chápete to? Mě si dovolí dát nejhorší žrádlo. Pak zákonitě musím nařídit Hesině, aby si to se mnou vyměnila a ta baba hned ječí na celý barák „Belino, na svý“. Ta když zaječí tak jednomu rezonují všechny mozkové buňky, to už je lepší nikoho nekousat.
Počkejte, musím kouknout z okna jestli se nevrací. To by byl průšvih, kdyby mě tady viděla. Ta by ječela….no radši nemyslet. Raději se kouknu jestli o mě napsala i něco hezkýho. Jak to, že vám nenapsala jak jsem tenkrát v Polsku vyhrála ty závody? Pomlouvat mě, to by jí šlo, ale napsat jak jsem krásně vystřihla takovou děsně těžkou sekvenci, to ne, na to je líná. Nebo tenkrát v Brně jak jsem vyhrála a fousatej dvojnožec mi musel koupit nové štěně na hraní. Jako za odměnu, chápete? To byl tenkrát šílenej záhul, protože ta trať byla fakt těžká, ona se mi tam pořád motala, mávala rukama jak větrný mlýn a ještě k tomu pořád ječela „séééém hóóóóp“. Víte jak se blbě soustředí když vám tím svým ječákem propaluje díru do uší? Ale já na ni mám takovou fintu. Já ji prostě přeštěkám. Už ji trénuju pět let a pořád nepochopila, že má mlčet. Přitom jinak je docela inteligentní, mluvit na povel jsem ji naučila za chvilku. Chcete to vidět? Klidně vám to někdy na závodech předvedu. Když zaštěkám ona okamžitě řekne „Belino zmlkni“. A bude to opakovat kolikrát budu chtít.
No nic, už musím jít. Lilina štěká na okně, to už se asi vrací dvounožci domů. Byli v obchodě, jdu se mrknout co mi koupili. Zase se vám někdy ozvu.
Vaše nejkrásnější, nejmilejší, nejhodnější, nejrychlejší, nejchytřejší, nejúžasnější, nejlepší, nejvzdělanější, nejbohatší, nejpilnější a nejúžasnější Belinka.
P:S. A nevěřte těm lžím co vám o mě vypráví.