Kapitola VI - Puma a ragbyč

     Ragbyče jsou moc príma věc. Jsou to míčky šikmého tvaru, z tvrdé pěny co fantasticky skáčou, plavou, lítají, kutálejí se…prostě dělají všechno co zrovna nečekáte. Jsou součástí Pumina života. Někdy mám pocit, že jsou přímo součástí Pumy. Nejspíš je má místo mozku. Nejšťastnější je když má tři v tlamě a čtvrtý kutálí před sebou. Na všechny ragbyče na světě se vztahuje zákon „to je moje“. Mají jedinou nevýhodu. Dost podstatnou. Někdo je musí házet. Pumu to pěkně rozčiluje, protože pochopitelně všichni hážeme špatně, neočekávaným směrem a hlavně málo. Za dostatečné by Belinka snad považovala, kdybychom házeli 23,5 hodin denně (tu zbývající půlhodinu věnuje jídlu, spánku a dohlížení na plnění zákona „toje moje“). Téměř neustále se u nás odehrává, v různých obměnách, následující dialog:

P: „Házej“

L: „Dej pokoj“

P: Házej“

L: „Říkám ti dej pokoj“

P: „Nebuď labuť, házej“

L: „Jdi do háje“

P: „Aspoň jeden…“

L: „Tak chytej!“

P: „Jooooooooooo………..Házej“

L: „Vypadni, mám moc práce“

P: „Házej!!“

L: „Uhni“

P: „Ne! Házej!“

L: „Ježismarjá tak na“

P: „Jupííííííííí………..Házej“

L: „Jdi otravovat jinam, musím posekat trávu“

P: „Koho to zajímá. Házej!“

L: „Tak řekni kouzelné slovíčko“

P: „Sleva?“

L: „Prosím!!“

P: „O co? Ty chceš taky ragbyč?! Tak to ne, to je moje! Dej to sem!! Řeknu si radši pánečkovi….“

Jo ragbyč je moc super věc, jenom by to k němu chtělo trošku normálního psa.