Bela zpívá severu

Přišla zima. Severní vítr fouká z hor a Bele přináší vůni svobody. Tiskne se k plotu a toužebně kouká do dálky. Moci se tak zase jednou rozběhnout po sněhových pláních... Jen kdyby tady nebyl ten vysoký plot. U tety Liškové to není špatné, to určitě ne. Jídla je dost a má teplý pelíšek. Bela pamatuje časy, kdy k jídlu měla jen to, co našla u popelnic a v noci se třásla zimou v podchodech. Ví dobře, jak včas uhnout před okovanou botou i napřaženou rukou. Dlouho se toulala po ulicích, než se dostala sem. Do útulku k paní Liškové. Vážně je tady docela spokojená. Jen když fouká ten vítr z hor, posedá Belu zvláštní neklid. Tak ráda by běžela k těm horám. Ale ne sama, sama už ne. Chtěla by běžet se svým pánem. S pánem, který by ji měl rád stejně jako ona jeho. S pánem, který by ji hladil, krmil a česal. Bela by se dokázala odvděčit, o to nemusí mít nikdo strach. Je životem protřelá a ví co a jak. Teď ale sedí u plotu a tiše pláče. Její tělo je tady, v útulku, ale její duše se prohání v horách až od obrovských psích tlap létají spršky bílého sněhu.

Bela zaklání hlavu a začíná výt. V tom vytí je všechen žal, všechen smutek a touha. Bela zpívá o bílých zasněžených dálkách, o psích touhách, o lidské lásce i zradě. Bela zpívá o večerech u ohňů, o lesních vůních, o nocích pod širákem kdy vás budí i uspává šumění lesa. Zpívá o toulání, o svobodě i o volání dálek. Zpívá severnímu větru a doufá, že se její zpěv donese daleko, až tam, kde na ni někdo čeká. Až tam, kde je její pán, který sbalí usárnu, zapne přezky a řekne: „Belo, jdeme“. Proč mu to jenom tak dlouho trvá? Bela je dávno připravená vyrazit...